Na školu vzpomínají

Manželé Sekerkovi
Miloš Semerád
Alena Dobiášová
Miroslava Tajovská
Jaroslav Meloun

Manželé Sekerkovi

V srpnu 1951 jsme se přistěhovali do Lípy, kde jsem byl ustanoven ředitelem národní školy a manželka učitelkou na místní střední škole.Přišli jsme z Lučice, kde jsme působili plných 5 let.
Měli jsme tříletou dceru Alenu, a protože v Lípě nebyla mateřská škola, nevěděli jsme, jak se o ni v době školy postarat.naštěstí bylo nutno v Lípě vyučovat střídavě, tak jsme se s manželkou ve výchově také střídali.Uplynul jeden školní rok a další jsme už učili na jedné škole a od tohoto 1952-53 se stala dcera prakticky součástí školního inventáře.
Velmi brzy jsme se seznámili s nejbližšími sousedy - s rodinou p.Vojtěcha Fikara, p.Likeše - kováře a Vránovými.Lípa se nám velmi brzy zalíbila jako obec a její obyvatelé též.
V prvé řadě jsme se věnovali škole a velmi brzy také kulturní práci.Celková spolupráce s představiteli obce se začala velice slibně rozvíjet a postupem času jsme si získali důvěru u většiny lipských občanů.Celkem v krátké době byla škola naší školou a obec Lípa naším domovem.Přilnuli jsme k obci i jejím obyvatelům a byli jsme jedni z nich.
V roce 1953 byl schválen školský zákon o tzv. osmiletých středních školách.Podle tohoto zákona byla zřízena Osmiletá střední škola a od 1.9.1953 jsem byl jmenován jejím ředitelem.
Škola měla celkem 5 tříd, 2 třídy na 1.stupni(1.-5.p.r.) a 3 třídy na 2.stupni (6.- 8.p.r.).Manželka začala učit v 1.třídě a sám jsem převzal vyučovací povinnost v 6.-8 třídě.
Do konce školního roku 1963-64 se mnohokrát učitelský sbor změnil, několik učitelek a učitelů zůstávalo trvale, vždycky však byl kolektiv velmi dobrý.Dokázali jsme dobře pracovat, ale i dobře se pobavit.Přátelská a veselá posezení při různých příležitostech( např. konec školního roku, před zimními prázdninami a pod.) se konala většinou v našem bytě.Je stále ještě na co vzpomínat.Někteří z učitelů již nejsou mezi námi - pí učitelka Marie Blažková, p. ředitel J. Sochor.Z původního sboru dnes již na ZŠ v Lípě nikdo nepracuje.
Ve druhé polovině 50.let se začala situace na škole měnit.Počet žáků se postupně zvyšoval, zvláště na 1.stupni.Bylo nutno školu rozšířit a nejlepší řešení se jevilo přístavbou školy.Byly vypracovány plány, tehdejší ONV přislíbil uskutečnit přístavbu v rocr 1960 ze státních prostředků.Nikdy však slib nebyl dodržen.Finanční prostředky po územní reorganizaci dostala Chotěboř a naše obec zůstala na suchu.Nyní byla každá rada drahá.
Na 1.stupni při téměř 70 žácích vznikla trojtřídka a dále probleskovaly zprávyo devítileté školní docházce.Kdo nakonec pomohl ve svízelné situaci?Po různých jednáních JZD uvolnilo přízemí bývalého velkostatku, kde byly během prázdnin upraveny 2 učebny a sociální zařízení.Přístupová cesta pro žáky byla nově vybudovaná mimo hlavní vjezd pod budovou.Tak po 20 letech škola nemusela střídat.Ne však nadlouho.Vznikem deváté třídy opět jedna učebna chyběla.Situace však byla snesitelnější, netrvala tak dlouho a obec si opět pomohla sama tím, že provedla plánovanou přístavbu svépomocí.Lituji, že jsem se toho nedočkal, abych zde učil.V nynější době je školní areál moc pěkný.

Vraťme se však k našim vzpomínkám.Vyprávění by nebylo celé, kdybychom nezdůraznili kulturní postavení školy v obci.
Hrála se školní divadla, konaly se pravidelné vánoční besídky, sportovní odpoledne, dětské dny a podobně.Přípravám těchto akcí jsme věnovali hodně svého volného času, mezi členy učitelského sboru bylo takové pochopení, že každý, podle svých sil, při těchto akcích pomáhal.Zamýšlím se nad tím, zda jsem tehdy svým kolegům dostatečně poděkoval za jejich snahu a práci navíc.
Poměrně brzy po nástupu v Lípě jsem se seznámil s několika divadelními ochotníky a hovořili jsme o možnosti nácviku divadelního představení.Pravdu měli v tom, že chuť hrát divadlo tady byla, ale nebyl nikdo, kdo by se ujal režie a celkového nácviku divadla.Vzhledem k tomu, že jsme se ochotnickému divadlu věnovali už ve svých rodištích a hlavně v Lučici, nebylo těžké mě přesvědčit.
První hra, kterou jsme začali nacvičovat byl " Jíra Danda neb Chudák manžel" od Moliera.Představení mělo obrovský úspěch - sál sokolovny byl nabitý.Příprava představení byla náročná, neb k dispozici bylo holé jeviště.Celou výpravu jsme museli dělat hlavně z papíru.Lípa začala žít divadlem, a proto jsme se rozhodli připravovat divadlo další.Mezitím však vyšla z bývalého JZD nabídka, vybavit jeviště oponou, horizonty, osvětlením a kulisami.Vše zaplatilo JZD z kulturního fondu.Toto nevídané gesto přispělo nejen k rozvoji ochotnického divadla, ale i k možnosti pozvat do Lípy profesionální umělce.Mohli jsme si poslechnout Bakaláře, brněnské umělce - Jarka Sedláka a bratry Pantůčky, pražské umělce a Rudolfa Cortéze.Společně s těmito akcemi vystupovali též místní ochotníci.Během asi 10 let jsme uskutečnili značnou řadu představení a pustili se i do estrád.Repertoár divadel byl pestrý a někdy též velmi náročný.Hráli jsme Tyla: Tvrdohlavou ženu, Paličovu dceru, od Jiráska to byla Kolébka, také Lucerna.V té hrálo tolik lidí z vesnice, že jsem nevěděl komu mám ještě říci.Nakonec zbyla role jednoho z pacholků, kteří měli v lese u zámečku pořezat lípu.Hovořili jsme o tom ve sboru o přestávce a požádal jsem kolegu Laudáta, zda by tu roli nevzal.On odpověděl:" Ano vezmu, pacholka zahrát, to já dokážu".
Mezi dalšími to byla "Ženitba", kterou jsme přihlásili do soutěže.Je třeba podotknout, že pouze první představení jsme hráli s nápovědní budkou.Pak jsme budku odstranili a už jsme ji nikdy nepoužili.Poslední divadlo byla velmi napínavá detektivka "Past".O té herci nesměli nikde mluvit, aby hra neztratila na svém účinku.Rozuzlení přišlo až na samém konci.
S divadlem a estrádou jsme nezůstali jen doma hostovali jsme například ve Štokách, Úsobí nebo v Krásné Hoře.
Kromě divadla přitahovala sokolovna milovníky tance a společenské zábavy.Vracím - li se ve vzpomínkách na Lípu, musím přiznat, že v této době jsme v obci žili velmi společenským a kulturním životem.
V období padesátých let pracovala manželka se ženami v ČSČK a ve Svazu žen.Nejvíc ji bavila práce knihovnice místní lidové knihovny, které věnovala mnoho času.
Z toho co jsem napsal je vidět, že jsou to vzpomínky velmi živé.Nikdy jsem však nevedl nějaké zápisky, vše jsme společně prožívali.A jestliže jsem již dříve říkal, že byl na škole vždy dobrý kolektiv, musím v závěru potvrdit, že mne sbor nikdy nenechal samotného. Za vše jim patří mé poslední a upřímné poděkování.
V Lípě jsme prožili plných 13 let.V práci, která nebyla jistě bez problémů, utíkal čas jako voda.Dcera splnila devítiletou školní docházku v Lípě a již 2 roky navštěvovala poslední třídy dvanáctileté střední školy v Havlíčkově Brodě. Léta nám začala pomalu, ale jistě přibývat, a proto jsme přijali nabídku odejít na ZDŠ do Golčova Jeníkova, kde zdědila manželka rodinný domek.
V létě 1964 jsme se rozloučili se školou v Lípě, s dětmi i lipskými občany.Loučení bylo smutné, neboť třináct hezkých let se nedá ze života jen tak vymazat. Přejeme obci, lipským občanům i škole krásnou a světlou budoucnost.

Oldřich a Libuše Sekerkovi
Golčův Jeníkov - červen 1998

nahoru

Miloš Semerád - Nejlepší škola mého života

Do školy v Lípě jsem nastoupil v roce 1959, po tříletém působení v severočeském Mostě.Podle praxe mé i mých kolegů byl v padesátých letech celkem běžné začínat učitelskou dráhu v pohraničí, kde bylo míst na školách oproti vnitrozemí dostatek.
Po třech letech, které mi daly první cenné učitelské zkušenosti a poznatky, jsem žádal na okres Havlíčkův Brod, vzhledem k tomu, že jsem bydlil s rodiči ve Světlé nad Sázavou.Měl jsem přání dostat se na některou ze škol přímo v Havlíčkově Brodě.Zde však nebylo žádné volné místo, a tak mi tehdejší školní inspektoři nabídli školu v Lípě s doporučením, že zde jsou jedny z nejhodnějších dětí v okrese.Měli naprostou pravdu, v porovnání s Mostem jsem si připadal jako v nějakém velmi příznivém světě a nikdy, ani později, jsem nelitoval.
Mým ředitelem v Lípě byl na prvních pět let pan Oldřich Sekerka, se kterým jsme si vzájemně velmi dobře rozuměli a doplňovali se. Pod jeho taktním vedením jsme s ostatními členy sboru tvořili sehranou učitelskou "rodinu", ve které nepamatuji nějakou vážnější rozepři.
Co všechno mi( případně já ji ) dala škola v Lípě ? Především dobré podmínky k tomu, že jsem do roku 1963 dálkově vystudoval pedagogický institut - předmětovou aprobaci přírodopis - chemie - práce na školním pozemku a po roce jsem tento obor rozšířil o státní zkoušku na téže vysoké škole o předmět práce ve školní dílně ( což byl jeden z mých koníčků ).
Ve školní dílně (která byla v té době v obecním domku a byla velmi skromná) jsem s žáky zhotovoval řadu, pro ně užitečných, výrobků i školních pomůcek pro vyučování chemie, přírodopisu a fyziky ( kterou jsem také a velmi rád učil). Společně se staršími žáky jsem také vyrobil řadu větších předmětů k lepšímu vybavení školy .Materiál pro práci se dřevem ( hoblovaná prkénka, latě, hranoly ) nám ochotně připravoval ve své kolářské a truhlářské dílně pan Karel Havelka, materiál pro výrobky z kovu zase dodával z družstevní kovodílny pan Čeněk Likeš - oběma ještě jednou srdečně děkuji.
Další činností, ve které jsem se v lipské škole zdokonalil, bylo pěstování různých plodin, zakládání kompostu a jiných prací na školní zahradě, kterou jsem měl na starosti.Dokonce jsme měli několik let propůjčené od zemědělského družstva malé políčko, na kterém jsme pěstovali, za praktické pomoci pana ředitele Sekerky, polní plodiny jako mák, heřmánek, kukuřici na zrno a jiné.
Hned od začátku jsem se soustředil na vybavení kabinetu chemie, přírodopisu a fyziky, kde k tomu, abych mohl provádět všechny chemické a fyzikální pokusy a ukazovat žákům různé přírodniny, chyběla řada věcí.Během několika let jsem nasháněl potřebné chemikálie, chemické sklo a výukový materiál pro fyziku. Dosti přírodnin postupně přinesli a věnovali žáci a jejich rodiče.Pro praktické poznávání rostlin žáci každým rokem přinášeli místní druhy, které jsme potom s příslušnými jmenovkami vystavovali na chodbě.Některé rostliny jsem do té doby neznal, určoval jsem tedy jejich názvy podle atlasu rostlin nebo botanického klíče (u této činnosti jsem strávil řadu hodin po vyučování). Tak jsem se i v tomto oboru na škole v Lípě zdokonalil a tyto poznatky využíval v další odborné učitelské praxi. Další činností a zálibou, které jsem se na škole v Lípě věnoval, bylo fotografování, a to jak po stránce techniky záběrů, tak i z hlediska laboratorního zpracování naexponovaných filmů i zhotovení fotografií včetně velkých zvětšenin.V místnosti školní knihovny jsem vybudoval a zařídil temnou komoru.Řadu let jsem vedl fotografický kroužek, kde jsem předával svoje zkušenosti žákům.Objektivem fotoaparátu jsem zachycoval důležité události ve škole i v obci samé.Osobně jsem se specializoval na obor fotografie živočichů a rostlin, což jsem výhodně využíval při vyučování přírodopisu. Živé objekty na fotografování (např. zajíc "březňáček", netopýr, rak, ještěrka, skokan zelený, sýček, kalous ušatý, kachna hohol severní a jiné) dodávali hlavně bývalí žáci bratři Míla a Jirka Fejtovi, Jiří Hodboď a další. Můj pozdější ředitel pan Josef Kostkan inicioval a vedl svépomocnou výstavbu nové dílny na školním dvoře.Za vydatné pomoci rodičů žáků jsme s kolegou Janem Sadílkem na této stavbě odpracovali několik set brigádnických hodin a já osobně jsem se naučil různé stavební práce včetně některých zednických.Tuto akci jsem pak dokončoval vybavením dílny pracovními stoly se svěráky, dílenským zařízením a nářadím.
Posledních třináct let své učitelské praxe jsem prožil na nové, velké škole ve Světlé nad Sázavou.Nejraději však vzpomínám na sedmnáctileté působení na škole v Lípě, na všechny bývalé kolegy, žáky i jejich rodiče.Tato léta byla opravdu nejlepší v mém životě.

Miloš Semerád

nahoru

Alena Dobiášová - Milá vzpomínka na nejdelší životní etapu

Nechce se mi ani věřit, jak je to dávno, co jsem stála přede dveřmi školy v Lípě a hlásila se jako nová členka učitelského sboru.
Protože jsme se s manželem přestěhovali z Votic, kde jsem působila na škole se 700 dětmi a 41 členy pedagogického sboru, zdála se mi škola v Lípě malá a útulná. I v obci se mi líbilo. A mohu říci, že můj první dojem byl pravdivý.
Učitelský sbor mi připadal jako početnější rodina.Panovala v něm pohoda a klid.Velmi ráda vzpomínám na paní učitelku Blažkovou, jejíž průpovídky a legrácky nám zpříjemňovaly přestávky a ještě dnes některé z nich používám.
Stále budu vidět pana ředitele Kostkana opřeného o dveře tehdejší ředitelny a rozebírajícího problémy jak výchovné tak pedagogické.
Již od útlého mládí jsem se chtěla stát učitelkou, a proto jsem si nesmírně vážila, že se toto mé celoživotní přání splnilo. S chutí jsem se dala do práce.Žáci byli velmi dobře připraveni od mých předchůdců, a tak ještě dnes vidím ten "les" rukou, který se zvedl při mé první otázce z matematiky v tehdejší 8.třídě.
Podmínky pro výuku nebyly ideální, ale snaha kolektivu pracovníků i žáků tento nedostatek velice rychle a lehce překonala.Vybavuje se mi také vzpomínka například na "vaření". To nebyla kuchyňka se všemi vymoženostmi, ale dvouplotýnkový vařič, několik hrnců, talířů.I příbory si děti musely nosit z domova.Ale jejich nadšení, že budou vařit třeba švestkové knedlíky, bylo veliké.Všechno jsme zvládli v čase 2 hodin.Ještě jsme se najedly a podělily hochy, kteří zvědavě nakukovali do třídy, kde vaření probíhalo.
Přes velké obtíže se panu řediteli Kostkanovi a tehdejším představitelům obce podařilo prosadit projekt přístavby nové školy.Určitě se mnou bude každý, kdo v té době ve škole působil, souhlasit, že to byla velká výhra pro celou obec.
čas rychle utíkal, roky se opakovaly jeden za druhým, jen s tím rozdílem, že se měnili žáci, někdy i pedagogičtí pracovníci. Vždy, když se ozývalo skřehotání žab z malého rybníčku pod školním hřištěm, jsem si uvědomovala, že zase končí jeden školní rok. A tak jich postupně uplynulo celkem dvacet.Mohu s upřímností prohlásit, že toto období rozhodně patřilo k nejpříjemnějším a nejdelším v mé učitelské praxi.

Alena Dobiášová

nahoru

Miroslava Tajovská

Do zdejší školy jsem nastupovala na umístěnku po třetím ročníku na tzv. "řízenou praxi", což znamenalo učit normální úvazek (tehdy na I. stupni 23 hodin) snížený o 1 hodinu týdně.
Před rozmísťováním nám na fakultě řekli: "Praha je plná učitelů a nepočítejte s tím, že by mohl někdo z Vás sehnat místo zde (bydlela jsem totiž v Praze). Napište si požadavek, o který okres Středočeského případně jiného kraje byste měli zájem". Protože jsem se tehdy už znala se svým nynějším mužem, napsala jsem Východočeský kraj, okres Havlíčkův Brod a bylo mi vyhověno.
V červenci 1966 jsem se šla zeptat na tehdejší ONV - odbor školství, na kterou školu mě umístili. "Do Lípy" , řekl onen muž na oddělení PaM. Nic mi to jméno neřeklo.Znala jsem jen Olešnou, tam jsem jezdila na prázdniny, ale Lípa? Osmělila jsem se a zeptala se, kdeže to je. "Vlakem směr Humpolec" zněla odpověď.Byla jsem trochu skleslá, ale Jenda ( dnes můj muž) řekl: "Jo, do Lípy"?
Zajedeme se tam podívat". A tak jsme na motorce projeli celou vesnicí. Potom jsem přijela ještě jednou, ale to už přímo za ředitelem školy, domluvit s podrobnosti ubytování, nástupu do zaměstnání, co budu učit, jaké zde jsou zvyklosti a podobně. Ředitel Josef Kostkan mě přijal velmi vlídně a laskavě.Příjemná a milá byla i jeho manželka paní Anna Kostkanová.
Byla jsem ubytovaná v přízemí budovy národního výboru, v místnosti, kde je dnes pošta.Zařízení bylo velice jednoduché:kamna, dvě křesla národního výboru, dvě železné postele od Plíhalů, ze školy stůl (katedra), židle, skříň, polička. Manželé Jiří a Božena Plíhalovi mají velkou zásluhu na tom, že jsem se v Lípě s lidmi dobře sžila, že se mi tu líbilo a líbí dodnes.
Poskytovali mi útočiště, kdykoliv jsem k nim mohla přijít a já jsem to patřičně využívala.Když jsem se v zimě vracela v neděli do studené místnosti, Libor mi zatápěl a chodil přikládat, zatímco já jsem se u nich ohřívala, povídala si a dívala se na televizi.
1. září 1966 jsem se tedy měla poprvé setkat se svými žáky.Myslím, že jsem ani pořádně nespala a jen jsem stále přemýšlela, jací asi budou a co jim budu první den povídat.
Moje kolegyně Marta Tomčáková mě uklidňovala, že první den ani nepůjdeme do třídy, protože slavnostní zahájení školního roku se odehrávalo vždy na školním hřišti. tehdy byla škola podstatně menší a samozřejmě měla i méně žáků, protože v sousedních obcích (Sv.Kříž, Květinov, Okrouhlička) byly dvojtřídní školy pro 1.-5. ročník.
K nám na I.stupeň chodily děti z Lípy a Petrkova, do 5. třídy i z Květinova a Radňova. Na II.stupeň, do 6. - 9.ročníku , ze Suché, Okrouhličky (odkud chodily pěšky, protože tehdy nebylo autobusové spojení), Květinova, Radňova.
Později, když ubývalo dětí a do škol se zavedly množiny, se málotřídní školy zrušily a děti k nám začaly dojíždět od 1.třídy.
Jak vypadalo uspořádání školy ?
Na I. stupni byly 3 třídy: 1 tř. ( 1. a 2.ročník), 2.třída (3.a 4.ročník) a 3.třída (5.ročník). Na II. stupni byl každý ročník již samostatně.Školní budova byla malá, jen ta stará část s úzkými chodbami.Učeben byl nedostatek.
Nebyla ani jídelna, ani mateřská škola.Dvě třídy se učily v budově JZD, vždy 1. a 2. ročník a 5. ročník.
Na I. stupni tehdy učila Marta Tomčáková 1. a 2. ročník, Jaroslav Bula 3. a 4. ročník a já jsem dostala 5. ročník.
Na II. stupni učila Marie Blažková (pro nás všechny Mařenka) hlavně český jazyk, Miloš Hnát (nováček jako já) matematiku a zeměpis, Květa Tesařová matematiku, fyziku, výtvarnou výchovu a tělocvik dívek, Jan Sadílek ruský jazyk, tělocvik chlapce, hudební výchovu a dějepis, Miloš Semerád přírodopis, chemii, práce v dílnách a na pozemku. Ředitel Josef Kostkan učil práce v dílnách, dějepis a občanskou výchovu. Nikdo z učitelů, kromě ředitele, nebydlel trvale v Lípě. Já jsem bydlela v budově MNV, Jan Sadílek v jedné místnosti ve vilce proti JZD (dnes tam bydlí Mlejnkovi) a Miloš Hnát v budově JZD vedle třídy 5. ročníku. Miloš Semerád dojížděl denně ze Světlé n/S a ostatní z Havlíčkova Brodu.
Společně s Martou Tomčákovou jsme tehdy byly v budově JZD, kde ještě ve stejném podlaží bydleli Holendovi, paní Holubová a M.Hnát.
Mezi oběma třídami byla malá místnost, která sloužila jako kabinet na učební pomůcky a zároveň jako šatna.Ve třídách byla velká železná kamna.V těch musely školnice každé ráno zatopit, do kabinetu nám připravily uhláky plné uhlí a my jsme si během dne musely do kamen samy přikládat.
I když dvě třídy byly umístěny v budově JZD, stále ještě na čtyři učebny ve škole zbývalo 5 tříd. V přízemí byla jedna učebna, sborovna, ředitelna a byt ředitele. V prvním patře byly tři učebny (7.,8. a 9.tř.), kabinet přírodopisu, a chemie a žákovská a učitelská knihovna. V dolní učebně měla sídlo šestá třída a třetí a čtvrtý ročník.
Do školy se chodilo ještě i v sobotu a učilo se dvakrát týdně odpoledne. Škola se každoročně účastnila dvou velkých akcí : připravila předvánoční besídku a podílela se na programu kácení máje.
Do příprav na vánoční besídku bývali zapojeni všichni žáci. Většina z nich nacvičila nějaký program a někteří připravovali pomůcky, kulisy a byli k ruce panu učiteli Sadílkovi, který jednotlivá čísla vhodně propojil.Obyčejně dal vystoupení nějaký název, vzpomínám si , že tenkrát se jednalo o nějakou plavbu na lodi. Besídka se vždy konala v sokolovně a bývala hojně navštívena nejen rodiči vystupujících žáků, ale i jejich příbuznými a všichni setrvali až do konce.
Program při kácení máje obvykle obohatili žáci sportovním vystoupením, cvičením, závody či soutěžemi.
Společně s bydlením jsem po předchůdkyni zdědila, jak bývalo tenkrát zvykem, i práci v místní lidové knihovně. Obdržela jsem klíče a 1x týdně, v pondělí, jsem obyvatelům Lípy půjčovala knihy. K tomu samozřejmě patřila i péče o knihy, jejich balení, sledování knižních novinek, nákup nových knih a vyřazování starých.
Při práci v knihovně jsem se také seznámila s řadou obyvatel, se kterými bych asi jinak nepřišla vůbec do styku.

Miroslava Tajovská

nahoru

Jaroslav Meloun - Vzpomínka na školní léta

Narodil jsem se 4.května 1913. Škola mně začala v roce 1919. Z domu jsme chodili bosí, tak jako většina ostatních dětí.Bylo po válce a málokdo si mohl dovolit boty.
Ve škole se nějaký čas také vydávaly obědy, většinou fazolová polévka a suchary. Učil nás pan učitel Svoboda.Vzpomínám si, jak jsem mu nosil lískové hůlky, se kterými se ukazovalo na tabuli a trestali neposlušní žáci.
Pan učitel s námi často chodil do přírody a učil nás poznávat brouky, rostliny a ptactvo.
Také jsme s ním nacvičili divadlo "Jánošík", které se hrálo nejen v Lípě, ale také v Petrkově, v Lázních a dokonce i na Lipnici pod hradem.Za vybrané vstupné jsme potom jeli na výlet do Prahy.
V těchto letech chodili do školy v Lípě jen místní děti, žádní přespolní. Před Štědrým dnem přišel vždy do školy místní statkář a podaroval všechny děti ořechy, pečivem a ty nejchudší dostaly i nějaké peníze.
Pamatuji si také na stavbu školního hřiště.Na hřišti pracovali dva lidé s kolečkem, později si položili kolejky a na ně dali vozík.Měli zde i pluh, a když jel okolo nějaký hospodář, vždy naoral pár brázd, oni potom zoranou hlínu nakládali lopatami na kolečko nebo vozík a tak vyrovnávali postupně terén.
Za nějaký čas byla pořízena na nové hřiště i nastavitelná hrazda se žebříkem a provazem.
Když jsem ukončil obecnou školu, mohli jsme chodit ještě do zimní hospodářské, která zde byla vždy ve čtvrtek a neděli odpoledne.

Jaroslav Meloun
z Hladového mlýna

Nahoru

Reklama: Zpravodajství z Vysočiny | Velké šelmy | Activo.cz webdesign